Před jarními volbami organizovali místní Němci ve Střekově hon na Čechy
Dětství a obecnou školu jsem prožil v dnes již vybagrovaných Ervěnicích u Mostu. Od roku 1935 jsme bydleli v Ústí nad Labem. Jak šly měsíce, narůstaly provokace a posléze i teror henleinovců. Pořádali okázalé srazy s vlajícími prapory, s girlandami a hlavně s ordnery v rajtkách, vyleštěných holinkách a „dohodách“ přes bílé košile. Přibývalo i auditoria namnoze v „tyroláckém“ oblečení s dirdly a bílými podkolenkami. Kolosové parníky Českosaské paroplavební společnosti, která provozovala pravidelnou linku Drážďany – Litoměřice, jezdily asi pětkrát denně. Byly plné říšskoněmeckých výletníků, na zádi vládla vlajka s hakenkreutzem. Tu naši „loajální“ němečtí spoluobčané zdravili zdviženou pravicí a voláním „Heil Hitler“.
Když byl Střekov – dnes součást města Ústí – povýšen na město, byla u radnice vztyčena nepříliš povedená socha TGM. Jedné noci byla Němci „obohacena“ o lucernu v ruce a tlumok na zádech. Za českým řezníkem Houdkem, který velkým nákladem přestavěl svůj závod, přišli nedlouho před obecními volbami sudetoněmečtí „demokrati“, aby závod ozdobil vlaječkou Henleinovy strany. Jinak bojkot. Němci v předválečném Ústí představovali 80 % obyvatel, česká menšina by Houdka neudržela, jistě byl zadlužen. Tak se jednoho dne ve výkladní skříni objevila mísa škvařeného sádla a v ní zapíchnutá vlaječka SdP. Hokynář Sieber musel přestoupit ze strany německých sociálních demokratů do SdP. Ani jeho by při bojkotu Němců těch pár českých rodin v okolí neuživilo. Na jaře 1938 přijel do Střekova Henlein. Seběhly se Němky z okolí, na pohled docela obyčejné ženské z domácnosti, a líbaly vůdci ruce, ba i stupátko auta, kam vkročila noha Osvoboditele Utiskovaného Sudetoněmeckého Lidu.
Před jarními volbami organizovali místní Němci ve Střekově hon na Čechy.- Na různých místech města se shromažďovali ordneři, ordnerské spojky na motocyklech se míhaly sem a tam. S úzkostí jsme čekali, co se bude dít. Dělo se. S hukotem po silnici z Litoměřic přijely obrněné vozy naší armády a náklaďáky s pěchotou v přilbách a s nasazenými bodáky. A opět se míhaly henleinovské spojky – akce se odkládá na neurčito. Byla to mobilizace čs. armády 21. května 1938. Vojáci obsadili všechny důležité body ve městě na labských mostech umístili nálože, chodci se na mostě nesměli zastavovat. Pěší družstvo bylo ubytováno v elektrárně na asarykově zdymadle. České rodiny nosili vojáčkům z vděčnosti buchty a jiná vylepšení menáže, což ovšem goebbelsovská propaganda interpretovala tak, že vojáci mají mizernou stravu, takže se musí přiživovat u obyvatel.
Pak přišly komunální volby. Svobodné, demokratické, tajné. Henleinova strana v pohraničí získala nejvíce hlasů. Kdo ji asi volil? Češi? Ne, to devadesát procent sudetských Němců se zcela svobodně rozhodlo pro rozvrat republiky, pro Hitlerův nacismus, pro úlohu páté kolony v tomto státě! Po odchodu českých vojáků byl sice klid, ale napětí trvalo. Počátkem září pronesl Hitler svůj známý projev na Parteitagu strany v Norimberku. Poslouchal jsem jej s tátou, já tehdy uměl německy nevalně, táta dobře. Najednou se táta rozesmál: „Víš, co povídal: - Pak přišel bubeník, a to jsem byl já!“ Tedy demagog, kašpar, s nímž se omylem zacházelo jako se státníkem.
Té noci uspořádali henleinovci v Ústí velkou demonstraci. Mnohatisícový průvod táhl ke Krásnému Březnu za provolávání slávy Hitlerovi, za pokřikování protistátních hesel, mezi nimiž nechybělo ani okřídlené „Wir wollen heim ins Reich!"“A žel, i za střelby, jíž padli za oběť dva lidé - jeden Čech a jeden Němec.
Za rostoucího napětí nás táta v půli září odvezl k babičce do Kutné Hory. Tam jsem zažil Mnichov, rozhodnutí vlády jsem poslouchal na ulici z rádia. Ženy plakaly, večer byla ve městě demonstrace, muži volali „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“
Bylo jasné, že se do Ústí nevrátíme a táta začal odesílat naše zařízení. Sám musel zůstat v Ústí, kde s několika zaměstnanci předávali Němcům elektrárnu. Když přišli okupanti, chovali se rezervovaně, netrpěli štvanice. Přišli do elektrárny, vytáhli plány a hned se ptali, kde je jeden z transformátorů, ten nejnovější. Generální ředitel jej dal dopravit před několika týdny do Prahy. Stroj se musel vrátit, připojit, přezkoušet. Češi zůstali v elektrárně do zaškolení nového personálu. Táta za námi směl jet jednou za pár týdnů, pro propustky si chodil na gestapo. Natrvalo se vrátil až v létě, a to již do protektorátu.
Pár týdnů po záboru se konečně pár českých zaměstnanců elektrárny odvážilo do místní hospody na pivo. Místním Němcům nadšení viditelně opadlo: výnosná místa obsadili soukmenovci z Říše, popřípadě nevyšší špičky henleinovské strany. Ti dole museli do práce jako dřív, po demokratické volnosti, kdy si každý říkal, co se mu zachtělo, si čím dál víc museli dávat pozor na jazyk. Přesto návštěvníci kritizovali kdeco. Debatu uzavřela hostinská ironickou poznámkou: Zwanzig Jahre ist uns Unrecht geschehen, jetzt geschiet uns Recht! – Tatínek to pokládal za malé, ale hřejivé zadostiučinění.